východě po Iberský poloostrov na západě. Přeprava osob pomocí vozů se začala využívat později, než přeprava nákladů. A kromě autosklo Modřany přepravy v rámci sídelních celků nebyla příliš využívána a objemu nákladní dopravy nedosáhla, a to především kvůli nízkému komfortu a těžkopádnosti tohoto druhu dopravy. Během středověku pak byla osobní přeprava v drtivé většině případů zastoupena koňmi a vozy byly upozadněny. Co se týče využití vozů pro bojové účely dosáhly největšího rozmachu ve starověku, konkrétně v Egyptě a na autosklo Modřany předním východě. Od století př.n.l. se však již objevovaly zřídka a byly nahrazeny jízdou. Výše zmíněná silniční síť římské říše a s ní spojené možnosti představovaly první z vrcholů vozové dopravy. Po rozpadu římského impéria ve století n.l. se však systém komunikací postupně rozpadal a s ním upadala i pozemní přeprava využívající vozů. Renesance vozové dopravy se uskutečnila až na přelomu Praha 12 a století n.l. a to v souvislosti se zámořskými cestami a objevy Nového světa a námořní cesty do Indie. Ty přinesly nutnost přepravy velkých objemů nového zboží z nově objevených území, které se hromadilo v přístavech a bylo nutno ho přepravit do vnitrozemí. Což mělo za následek vybudování infrastruktury v podobě silniční sítě včetně jejího zázemí se sklady, dílnami, hostinci a podobně. V porovnání Lahovičky s prvním rozmachem dopravy v římské říši však nová silniční síť nebyla na svou dobu zdaleka na takové technické úrovni, jelikož v
drtivé většina byla silniční síť tvořena prašnými cestami a na římský odkaz dlážděných silnic bylo navázáno až koncem století n.